Autor: P. Vojtěch Kodet, O.Carm.
Zdroj: © Jeho rány nás uzdravily | Karmelitánské nakladatelství | Kostelní Vydří 2008
Datum napsání:
01.03.2023
Jeho rány nás uzdravily
Křížová cesta s Vojtěchem Kodetem
Úvodní modlitba: Pane Ježíši Kriste, věřím, že jsi zde se mnou. S úctou se dívám na tvůj kříž a prosím o víru a lásku, abych tváří v tvář tomuto zjevení tvé lásky nezůstal netečný a lhostejný. Chci otevřít své srdce pro tebe a rozjímat nad tvou i svou životní cestou. Pomoz mi na chvíli poodstoupit od všeho, co mě rozptyluje a zaměstnává moji mysl, co rozrušuje moje city. Svěřuji ti všechny své starosti a prosím tě: Ujmi se mě, ty sám odstraň mou roztěkanost i netečnost mého srdce a dej mi zakusit svou blízkost. Prosím tě, veď mě a naplňuj při této modlitbě svým Svatým Duchem.Tebe, Duchu Svatý, prosím, otevři mé uši i srdce, abych dobře porozuměl slovům Písma a uchovával je v srdci. Osviť moji mysl, abych pochopil, co mám dnes pochopit. Obnov ve mně touhu podobat se ve všem Kristu. Učiň svou mocí, abych se Božím dítětem nejenom nazýval, ale vpravdě jím byl. Amen.
1. zastavení: Ježíš je odsouzen na smrt
Jako ovce, když ji vedou na porážku, jak beránek je bez hlesu před tím, kdo ho stříhá, tak ani on neotevřel ústa › Sk 8,32; srov. Iz 53,7.
Pohleď na Ježíše, který byl lidmi nespravedlivě odsouzen. Zakusil na sobě největší nespravedlnost všech dob. S tím, který byl naprosto bez hříchu, zacházeli jako s největším hříšníkem, a on mlčel. Nechal se soudit hříšnými lidmi, dovolil, aby se mu posmívali. Mluvili o něm lži, a on se nebránil. Mohl se snadno obhájit, mohl jim připomenout, co vše pro ně vykonal, a vyčíst jim jejich nevděčnost. On si však zvolil jinou cestu. Nepropadl hněvu ani sebelítosti, nebránil se. Dobře věděl, že jeho důstojnost a vnitřní hodnotu darovanou Bohem mu nikdo nemůže vzít. V té chvíli měl ale možná před sebou všechny ty, kteří v celých dějinách lidstva projdou podobnou zkušeností, což by je mohlo definitivně zatvrdit a postavit proti Bohu.
Mnohokrát v životě jsme se cítili druhými nespravedlivě souzeni či posuzováni, nepochopeni a nepřijati svým okolím. Nikdo z nás se tomu nevyhne. V té chvíli se nám vždy chce křičet: „To přece není pravda! To je tak nespravedlivé!“ Zakusit na sobě posuzování a odsuzování druhými, nenechat se jím zranit a ještě odpustit, to opravdu není snadné, zvlášť pokud jsme opravdu neudělali nic zlého. V takové chvíli se většinou cítíme ukřivděni, nepochopeni, opuštěni. Takové životní situace v nás probouzejí hněv, pokoušejí nás, abychom se lidsky obhajovali nebo pomýšleli na odplatu. Jindy nás uzavřou v hořkosti a bezmocné sebelítosti. Téměř vždycky s sebou ale nesou ztrátu důvěry v lidi kolem nás. Někdy dokonce i zranění důvěry v Boha nebo alespoň v jeho služebníky, v církev.
Ježíš sám na sobě prožil bolest nespravedlivého osočování. Rozumí nám, když prožíváme podobné situace. Svěřme mu svoje zklamání a bolest z posuzování druhých, z jejich bolestných poznámek na naši adresu, z jejich pomluv a nepřijetí. Jen on nám může dát sílu, aby naše srdce neztvrdlo a abychom neztratili lásku a úctu k těm, kteří nám ublížili. On nám také může dát sílu k velkorysosti, abychom neodpláceli stejným zlem. Vždyť i pro nás platí Ježíšova slova: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám“ (Mt 7,1-2).
Prosím tě, Pane, dej, abych v síle Ducha Božího nedbal tolik na to, co si o mě myslí lidé, ale abych se učil žít pod tvým pohledem. Prosím tě, abych se tolik nezajímal o to, co si lidé o mě povídají, abych se nenechal příliš zranit jejich výsměchem nebo ironickými poznámkami. Vždyť i já kolikrát v řeči znevažuji druhé, kolikrát někoho zraním neuváženým slovem. Prosím tě, osvoboď mne od závislosti na pohledech a řečech druhých lidí, abych jednou mohl říci s apoštolem Pavlem: „Mně na tom pramálo záleží, abych byl posuzován od vás nebo od nějakého jiného lidského soudu. Ale ani já sám sebe neposuzuji.... Úsudek o mně patří Pánu“ (1 Kor 4,3-4). Pomoz mi také, abych dokázal odpustit i velké křivdy a nespravedlnosti, které možná ovlivnily celý můj život nebo život mých blízkých; kéž umím přenechat veškerý soud nad lidmi i s jejich zlým počínáním tobě. Tys nepřišel, abys lidi soudil, ale spasil (srov. Jan 3,17; 12,47). Proměň moje smýšlení tam, kde vyžaduji jen lidskou spravedlnost, a nejde mi o spásu všech lidí. Proměň každý můj skrytý hněv vůči lidem, tak jako jsi u Ninive svým milosrdenstvím proměnil srdce Jonášovo (srov. Jon 4, 10-11).
2. zastavení: Ježíš přijímá kříž
On sám si nesl kříž a šel na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota › Jan 19, 17.
Svému odsouzení šel Pán vstříc dobrovolně. Dobrovolně se vydal do rukou lidí. Nemusel. Vidíme ho, jak si přijetí kříže musel osobně vybojovat ve vnitřním zápase v Getsemanské zahradě, kde se ve své úzkosti dokonce potil krví (srov. Lk 22,44). Evangelista Jan uvádí, že vyšel vstříc těm, kteří ho měli zatknout, a oni padli na zem přemoženi Boží mocí, která z něj vycházela (srov. Jan 18,4n). Kdyby tedy byl chtěl, mohl jim uniknout, nemusel trpět. Ježíšova dobrovolná volba kříže jako cesty k naší záchraně je a zůstane velikým tajemstvím. Bylo by však divné, kdybychom ve světle Ježíšovy volby sami utrpení vyhledávali. Vždyť Bůh lidské utrpení nechce. Představa Boha, který si libuje v lidském utrpení, je karikaturou Boha; jde o jeden ze základních omylů v pohledu na Boha a na Boží záměry s člověkem. Vždyť Ježíš přišel, abychom měli plnost života a radosti (srov. Jan 10,10; 15,11).
A přesto je utrpení tajemně přítomno v životě každého z nás, tak jako bylo ve velké míře přítomno i v Ježíšově životě. Mezi jeho a naším utrpením je však veliký rozdíl. Nejlépe to snad vystihl lotr po pravici, když řekl: „My ovšem trpíme spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého“ (Lk 23,41). Utrpení je skutečné tajemným následkem hříchu, ať už našeho nebo těch před námi. Ježíš na rozdíl od nás však nezhřešil, ale přijal náš úděl i s utrpením a smrtí, aby zlomil osten smrti a beznaděje.
Proto když nás zve, abychom se zřekli sami sebe a vzali na sebe svůj kříž, nezve nás na prvním místě k utrpení. Svou výzvou ke každodennímu nesení kříže a k ochotě dát život pro Krista a pro evangelium (srov. Mk 8,34) nás Ježíš zve především k tomu, abychom se nebáli těžkostí spojených s útrapami a námahou, s nimiž se setkáme, budeme-li chtít být věrní evangeliu. Křížem pro nás však může být i vše těžké a náročné, co nás v životě potká a co my nemůžeme změnit. To mohou být jak naše nemoci, tak i naše slabosti. Jediným správným postojem pak je trpělivě je přijmout. V tomto smyslu píše apoštol Pavel: „Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti pro Krista“ (2 Kor 12,10). Pánu se určitě nepřiblížíme odstraněním všeho, co je v životě náročné. Kdo se nenaučí přijímat denně svůj kříž, to jest vše nelehké a nepříjemné, co k našemu životu patří, nezraje lidsky ani duchovně a jistě neroste v lásce. V tomto smyslu se snáze žije každému, kdo se naučí nést jařmo již od svého mládí (srov. Pláč 3,27).
Prosím tě, Pane, dej mi vidět můj život pohledem víry. Dej mi odvahu přijímat vše bolestné a těžké, co život přináší. Ať je to námaha mojí práce nebo služby, pronásledování nebo zesměšňování od druhých pro víru či nemoc a utrpení, kterými musím projít. Pomoz mi osvobodit se od vlastní vůle tam, kde jsou tvé cesty jiné než moje. Nauč mne nespoléhat se v utrpení jen na sebe a na své síly. Dej, abych mohl zakusit, že se můj kříž stává také tvým křížem, přijatým s láskou v poslušnosti víry; jen pak tolik netlačí a netíží (srov. Mt 11,30).
3. zastavení: Ježíš padá pod křížem poprvé
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný ž k smrti, a to k smrti na kříži › Flp 2, 6-8.
My lidé nechceme být slabí, chceme být silní a úspěšní. Slabost vnímáme jako něco, co nás diskredituje v očích druhých, co nám boří naše představy o sobě samých. Máme pocit, že nás každý projev slabosti a každý neúspěch vylučuje z okruhu šťastných lidí, že musíme být silní, kteří na všechno stačí a všechno zvládnou sami. Stále usilujeme o to, abychom se vyrovnali silným kolem nás. Stydíme se, když selháváme, a přestože jsme všichni slabí, nechceme si to připustit. Slabost skrýváme a trpíme ji jen s pocitem viny. Pán nás ale zachránil skrze kříž i proto, abychom se nebáli svoji slabost a svoje selhání přiznat. My jsme slabí už svou přirozeností a nemáme jinou cestu než se naučit s tím počítat. Bůh není naší slabostí překvapen a zaskočen. On ví, že bez jeho pomoci nejenže budeme stále padat, ale nebudeme ani schopni zase povstat a jít dál.
Pane, ponížení, které jsi na sebe vzal, je pro mne nepředstavitelné. Byl jsi roven Bohu, sám Boží Syn, a přijetím naší lidské přirozenosti ses tak ponížil, že to samo by stačilo na naši záchranu, i bez útrap kříže! Ve své oddanosti a poslušnosti vůči Otci jsi přijal dokonce lidskou slabost, utrpení a potupnou smrt. Dobrovolně přijatou lidskou slabost a lidský neúspěch sis zvolil jako prostředek záchrany. A právě ve tvé slabosti se nám zjevila Boží moc. Jako slabý člověk jsi prošel svou křížovou cestu, ve slabosti jsi zemřel, ale pak z moci Boží povstal k životu (srov. 2 Kor 13,4).
Prosím tě, Pane, nauč mne počítat s tím, že jsem člověk slabý a hříšný. Dej mi pochopit, že přijetí vlastní slabosti se mi může stát cestou vpřed, že přijetím vlastních omezení se učím více spoléhat na tebe. Uznávám nyní svou reálnou závislost na tobě a tvé milosti a zříkám se své soběstačnosti a pýchy, která mne od tebe vzdaluje.
4. zastavení: Ježíš se potkává se svou matkou
To je moje matka a to jsou moji příbuzní! Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka › Mt 12, 49-50.
O Panně Marii víme, že byla na Golgotě pod křížem (srov. Jan 19,25). Je tudíž dost pravděpodobné, že byla také v zástupu, kolem kterého zmučený Ježíš procházel s křížem na ramenou. Ona vždy vnitřně stála při něm i při všem, co dělal. Plnění Otcovy vůle bylo jejich společným tajemstvím. Společně také nesli ponížení a bolest, která byla spojena s Ježíšovým odsouzením. Představitelé národa společně s mnoha jinými lidmi ho zavrhli jako kacíře a náboženského podvodníka. Ježíš i Panna Maria museli velmi intenzivně vnímat bolest jeden druhého. Kdyby to bylo možné, asi by Pán rád svou matku této vnitřní bolesti uchránil. Ona by zase byla ráda, kdyby nemusel trpět on. Ale i to byla součást jejich cesty víry a poslušnosti vůči Otci. Vzájemně si tak byli posilou v odevzdanosti do Otcovy vůle.
Každému z nás se těžko dívá na bolest svých drahých. Kolikrát bychom jim tak rádi pomohli a zmírnili jejich trápení, a nemůžeme. V takových chvílích můžeme mít pocit, že se děje něco špatně, že děláme něco špatně, že nás Bůh neslyší, že na nás zapomněl. Jindy máme pocit, že těm, kteří nás mají rádi, to trápení způsobujeme tím, že jim dáme nahlédnout do své vlastní bolesti. Tehdy býváme ještě bezradnější a bezmocnější. Sdílet radost je snadné, ale sdílet bolest s odevzdaností do vůle Boží vyžaduje velikou víru a vzájemnou důvěru. Jen pomalu se učíme moudrosti Boží, ve které prosíme o naplnění Boží vůle v jejich životě, o to, aby vším nutným utrpením zdárně prošli a aby ho ve spojení s Kristem dokázali využít ke svému prospěchu.
Pane, ty víš, že nejsem schopen uchránit sebe ani své drahé některých těžkostí a trápení, které život přináší. Kolikrát bych si moc přál, aby ti, které miluji, nikdy netrpěli. Prosím tě, abych v takových chvílích nereptal a nepopouzel druhé k reptání jako Jobova žena. Prosím tě, Pane, nauč nás vzájemně si pomáhat přijmout to, co je těžké, vzájemně si nést svá břemena (srov. Gal 6,2), a tak růst v oddanosti a v lásce. Dej, abychom neutíkali z Golgoty jako většina tvých učedníků, ale abychom i ve zkouškách byli schopni stát vzájemně při sobě, s pohledem víry upřeným na tebe, jak nás zve Písmo: „Mějme oči upřeny na Ježíše. Od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti. Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky; nyní sedí po pravé straně Božího trůnu“ (Žid 12,2).
5. zastavení: Šimon Kyrenský pomáhá Ježíši nést kříž
Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž › Mt 27, 32.
Další ponížení čekalo Pána na křížové cestě v podobě neochotného Simona. Člověk se Simonovi ani nediví, že nebyl moc nadšený, když měl cestou z pole domů pomáhat nést na popraviště popravčí kůl - a to ještě nějakému odsouzenci, kterého ani neznal. Ale jak asi bylo Ježíši, když celý svůj pozemský život nezištně pomáhal druhým lidem, často bez nároku na odpočinek kázal, uzdravoval nemocné, těšil zarmoucené, a pak se nenašel nikdo, kdo by dobrovolně pomohl, když on už sám nemohl. Už v Getsemanech jeho nejbližší usnuli, a teď pomocník z donucení v osobě Simona... Nehledě na to, že kříž, který v té chvílí nesl na svých zmučených ramenou, nesl za všechny, tedy i za Šimona.
Každého z nás potkávají v životě chvíle, kdy jsme odkázáni na pomoc druhých. Mnohý z nás by byl rád, kdyby takových okamžiků bylo co nejméně. Nejraději bychom si vše udělali sami, abychom nemuseli být nikomu nic dlužni, abychom nebyli nikomu zavázáni a nemuseli být nikomu za nic vděčni. Asi známe ten zvláštní pocit, když se na někoho obrátíme s prosbou o pomoc a vidíme už v jeho gestech a na jeho tváři, jak ho otravujeme, jak se mu to nehodí a jak to tedy pro nás udělá, když to nejde jinak... Neochota druhého nás vnitřně bolí o to víc, oč více jsme mu sami nezištně pomáhali, když potřeboval pomoci.
Ježíš ale přijal i neochotnou pomoc, protože byl pokorný. Navíc věděl, že tím vlastně dává Simonovi jedinečnou možnost, jak se nenápadně dostat do Boží blízkosti, jak získat podíl na Božím království. I na Šimonovi se tak naplnila Ježíšova slova: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40). Je otázka, kdo komu vlastně prokázal milosrdenství, kdo byl nakonec víc obdarován... Tím, že si Ježíš od Šimona nechal posloužit, mu paradoxně prokázal velkou službu.
Prosím tě, Pane, o pokoru, ve které bych se neuzavíral pomoci druhých a bez nelibosti připustil, že mohou být silnější a schopnější než já. Pomoz mi uznat, že potřebuji druhé lidi a jejich lásku i pomoc. Nauč mne službu přijímat i od těch, kteří ji neumí prokazovat rádi. A ještě o jedno tě prosím: dej mi pochopit, že tvoje logika je jiná - nejenže slabí potřebují oporu silných, ale že silní zas potřebují slabé a potřebné, že zdraví potřebují nemocné a postižené, mají-li vyrůst v lásce a tak pochopit, o čem je život.
6. zastavení: Veronika podává Ježíši roušku
„Co myslíš, kdo se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty“ › Lk 10, 36-37.
Nevíme, jestli Ježíš, když vyprávěl podobenství o milosrdném Samaritánovi, věděl, že se sám jednou ocitne mezi zločinci, zbitý a okradený o vše. On se celý svůj život ujímal všech zubožených a okradených, projevoval jim milosrdenství, a nyní sám potřeboval slitování a pomoc. Na jeho křížové cestě jistě nebyli jen lidé zlí a lhostejní. Tradiční připomínka legendární Veroniky se stala symbolem všech ostatních, kteří Pána během jeho pozemského života lidsky obdarovávali. Vzpomeňme na Marii, která mu těsně před jeho utrpením pomazala nohy vzácným olejem (srov. Jan 12,3).
I Ježíš potřeboval ve svém lidském životě prožívat blízkost a pochopení druhých lidí, zvláště před svým utrpením, dokonce se nezdráhal si o ně říci. Vzpomeňme, jak v Getsemanské zahradě prosil své učedníky, aby s ním alespoň hodinu setrvali v jeho úzkosti. Nebyl odlidštěným hrdinou, který se naučil nikoho nepotřebovat a chladnokrevně kráčí vstříc svému osudu. Právě naopak: znal všechny lidské emoce včetně úzkosti a strachu z bolesti a z osamění. Proto byl ve chvílích nejtěžších velmi vnímavý na každý projev upřímné lásky a pozornosti. Přes všechnu duševní i tělesnou bolest nezůstal uzavřený do sebe - i uprostřed křížové cesty dokázal gesto lásky opětovat.
Pane, tváří v tvář tomuto zastavení znovu vidím, jak je pro nás lidi důležité, že ve svých trápeních nejsme sami, že máme někoho, kdo nás svou lidskou pozorností potěší, i když nám třeba jinak nemůže pomoci. Děkuji ti za všechny, které jsi mi dal proto, aby byli posilou na mé životní cestě, zvláště ve chvílích zkoušek. Jen tě prosím, aby mne žádné utrpení nevehnalo do vnitřní izolace, abych nepropadl ani iluzi soběstačnosti, ani zahořklé sebelítosti, v níž bych se uzavřel lásce druhých. Dej mi i uprostřed trápení schopnost, abych vnímal lidi kolem sebe a ocenil každý jejich pokus prokazovat mi dobro.
7. zastavení: Ježíš padá pod křížem podruhé
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti? › 2 Kor 12, 7-9.
Pane, tvůj druhý pád na křížové cestě je pro nás symbolem našich opakovaných pádů a selhání. Když jsme upadli nebo selhali poprvé, dalo se to ještě nějak pochopit a omluvit. Ale nejvíce nás pokořují opakované projevy naší slabosti. Nabudou-li pak podoby nějaké závislosti, která ničí nás i druhé, je to o to horší. Jsou věci, s nimiž zápasíme dlouhodobě a nevíme si s nimi rady. Mnohokrát se vzepneme k novému začátku, ale pak znovu padáme. Čím více máme za sebou těchto neúčinných pokusů o nový začátek, tím více se o nás pokouší rezignace. Je pochopitelné, že každý se těžko smiřuje se svými závislostmi a nesvobodami, ať se to týká čehokoli. Teoreticky víme, že naše pokoření, slabosti a neúspěchy se mohou stát cestou dopředu, cestou k tobě. Ale smířit se s tím, že se jich hned nezbavíme, to nám většinou moc nejde.
Prosím tě, Pane, pomoz mi přijmout všechny chvíle selhání, pokoření a neúspěchu a spojit se v nich s tvou slabostí, která se projevila při tvém druhém pádu. Pomoz mi přiznat si pravdu o sobě, přijímat tvoji milost a odpuštění. Pomoz mi také, abych dokázal odpustit sám sobě a přestal se pro své slabosti ponižovat. Pane můj, děkuji ti, že jsem už tolikrát potřeboval milosrdenství, tvé i svých blízkých; dej, ať se tím naučím milosrdenství k chybujícím i já. Už neprosím o okamžité vysvobození ze všech svých slabostí - chci se jimi raději chlubit, aby se v nich mohla projevit tvá moc (srov. 2 Kor 12, 7-10).
8. zastavení: Ježíš napomíná plačící ženy
Za ním šel velký zástup lidu, i ženy, které nad ním naříkaly a plakaly. Ježíš se k nim obrátil a řekl: „Jeruzalémské dcery, neplačte nade mnou! Spíše nad sebou plačte a nad svými dětmi!“ › Lk 23, 27-28.
Na rozdíl od svých současníků se Ježíš choval k ženám velmi laskavě a pozorně. V jeho blízkosti se cítily doceněny a v bezpečí. Jejich děti brával do náručí a žehnal jim (srov. Mk 10,16). Ženy mu rády naslouchaly a věřily jeho slovům. Nyní se však nedokázaly smířit s jeho údělem a projevovaly mu svůj soucit. Ten však Ježíše neposílil tolik jako účast jeho matky. Neztotožňoval se s jejich zoufalým pohledem a beznadějí. Věděl, že jde cestou podle Otcovy vůle, že jde správnou cestou, i když velmi náročnou. Raději by je viděl, jak prosí za odpuštění svých hříchů a hříchů svých dětí. Dost možná, že právě jejich mužové a i některé děti před několika hodinami volali: „Ukřižuj!“ Snášet trpělivě utrpení je těžké pro každého a muselo to být těžké i pro Ježíše. Ale zoufalství a beznaděj je ještě mnohem horší než jakékoli tělesné trápení, protože je slepou uličkou. Ježíš se však nenechal zlákat k sebelítosti, trpitelství a beznaději, která se tak snadno nabízela. V té chvíli patrně nevěděl, co přijde za okamžik a jak vše bude pokračovat. Nezoufal si však, protože důvěřoval svému Otci.
Prosím tě, Pane, dopřej mi setrvat v důvěře až do konce mé životní cesty. Pomoz mi, abych neztrácel naději ve chvílích, kdy nevidím na krok dopředu a mám pocit, že žádné řešení neexistuje. Poznal jsem tě jako Boha, který miluje lidi, který vyvádí ze smrti do života, který dává na poušti vykvést stromům a vytrysknout pramenům na pustině. Nedopusť, abych někdy propadl zoufalství. Věřím, že když ty budeš se mnou, bude mít smysl i všechno těžké, co prožívám.
9. zastavení: Ježíš padá pod křížem potřetí
Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl: „Dříve než kohout dnes zakokrhá, třikrát mě zapřeš“ A vyšel ven a hořce se rozplakal › Lk 22, 61-62.
Třetí Ježíšův pád na jeho křížové cestě, jak nám ho zachovala ústní tradice, vyjadřuje Ježíšovo krajní vyčerpání. Už mu cestou na Golgotu došly síly a tělesně se zhroutil. Možná si někteří kolemstojící mysleli, že je to už konec. Jen Ježíšova touha dovést své poslání až do konce a jeho vnitřní pohled upřený k Otci mu pomohly ještě povstat. I v našem životě jsou chvíle, kdy už nevíme, jak dál. Může jít o tzv. vyhoření, kdy si fyzicky i psychicky jednoduše sáhneme až na dno. Nebo se ze dne na den dozvíme diagnózu nevyléčitelného onemocnění. Jiného potká tragická událost, ze které se psychicky zhroutí. Pro někoho je takovým pádem velké morální selhání, které mu sebere všechny iluze o sobě, rozvrátí mu rodinu a pokazí všechny vztahy. Možná ho v té chvíli odepíší ze svého života i křesťané. I lidé blízcí Bohu prožívali takové chvíle. Petra by nikdy nenapadlo, že bude schopen něčeho tak strašného, jako je zapření svého milovaného Mistra a Pána, svého Boha. Zachránil ho Ježíšův pohled. Jejich oči se setkaly a jeho srdce se zmocnila upřímná, uzdravující lítost.
Pane, prosím tě, stůj při mně, až si sáhnu na dno svých sil. Bud se mnou, když mne opouštějí síly a zdaleka už nemohu konat tolik, co dříve. Prosím tě, nedopusť, aby mne nebo někoho z mých blízkých jakákoli životní situace vnitřně zlomila a zatvrdila. Vkládám teď do tvých rukou všechny své přátele a známé, kteří se právě nacházejí v situaci, která je vnitřně drtí: Ujmi se jich, dodej jim světlo a sílu. A mohu-li jim nějak být oporou, dej mi odvahu být jim nablízku v jejich bolesti.
10. zastavení: Ježíš je svlečen ze šatů
Zevlují, pasou se pohledem na mé, dělí se o můj oděv, losují o můj šat › Žl 22, 18-19.
Vystaven pohledu zevlujícího davu zůstal obnažený Pán obraný o vše. Jak mu asi bylo, když se ho pokusili vystavit hanbě a ponížit jeho lidskou důstojnost? Bylo nutné, aby podstoupil i toto zneuctění? Asi ano, když vše, co prožil, prožil kvůli nám, když na sebe chtěl vzít všechny naše lidské bolesti. Každý z nás má tajnou komůrku svého srdce, skutečnosti, které druhým neodkrývá. Jsou jeho tajemstvím. A nemusí jít vůbec o něco, za co by se musel stydět, někdy právě naopak. Mnozí si ale uvnitř nesou věci zatížené pocitem hanby. Nechtěli by v tomto ohledu odkrýt druhým svoji nahotu, svoje ponížení, některé temné chvíle své osobní historie. Někteří prožili násilné překročení hranic svého soukromí, cítili se zneuctěni chováním nebo řečmi druhých. Jiní dokonce v různé podobě zažili fyzické násilí. A snad ještě bolestnější než znásilnění těla je násilí na duši, manipulace a vydírání, ironie, zesměšnění a zneužití moci. Zřejmě právě kvůli těm, kteří na sobě prožili tyto pocity násilí a bezmocného ponížení, Pán podstoupil i toto zastavení na své křížové cestě, aby se s nimi mohl vnitřně spojit a mohl jim tak přinést uzdravení a osvobození z následků prožitého násilí.
Pane, prosím za sebe a za všechny své blízké, aby ses nás ujal i v těchto pro nás tak trapných a citlivých traumatech, abys nás z nich uzdravil. Prosíme tě, přikryj nás svým šatem úcty a milosti. Chceme zachytit pohled tvých očí, kterými se na nás díváš s úctou a láskou. Odevzdáváme ti ty nejintimnější oblasti svého života a prosíme tě, abys nám vrátil ztracenou důstojnost dětí Božích, abys narovnal, co je zkřiveno, abys pozvedl, co bylo pošlapáno.
11. zastavení: Ježíš je přibit na kříž
Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí!“ › Lk 23, 33-34.
Poslední okamžiky Ježíšova života byly prostoupeny jeho velikou láskou a milosrdenstvím. To se projevilo až do krajnosti ve chvíli, když se ještě z kříže přimlouval za ty, kteří ho ukřižovali. Na druhé straně byly jeho poslední chvíle na zemi také plné bolesti a pocitu opuštěnosti. Těsně před smrtí se Pán ztotožnil s modlitbou žalmisty: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Žl 122,2; Mt 27,46), čímž vstoupil do prožitků všech lidí, kteří do své nemohoucnosti, opuštěnosti a zoufalství už nedokážou volat Boha. Pro nikoho není snadné přijímat postupně svá omezení a ohraničenosti, třeba jen ty spojené se stárnutím a přibývajícími nemocemi. Rostoucí omezení nás mají tendenci stále více uzavírat do vlastního světa, a tím ještě prohlubovat pocit osamění a marnosti. Ježíšova prosba za druhé ve chvílích, kdy nejintenzivněji pociťoval prázdnotu a mlčení Boha, je nám světlem i cestou, jak neskončit jednou svůj život v zatrpklosti a pocitu ukřivděnosti. Každý pocit, i ten nejhorší, je možné spojit s modlitbou.
Pane, ty víš, jak těžko snáším chvíle bezmocnosti, jak těžko snáším opuštěnost od lidí, natož pocit, že ty jsi daleko. Prosím tě, nauč mne modlit se i ve chvílích opuštěnosti a vzývat tvé jméno i v temnotách, dokud na konci tunelu nevysvitne světlo. Vždyť „žádná tma pro tebe není temná; noc jako den svítí, temnota je jako světlo“ (Žl 139, 12).
12. zastavení: Ježíš na kříži umírá
Bylo asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ A po těch slovech vydechl naposled › Lk 23, 44-45.
Pán dobře věděl, že smrt není jen tečkou bezcitného osudu, po níž následuje prázdnota, ale že ho po překročení hranic smrti čekají ruce Otcovy. Do těchto něžných a láskyplných rukou se proto svým posledním vyznáním synovské důvěry vůči Otci odevzdal. Jeho „dokonáno“ (Jan 19,30) neznamenalo zoufalé „je konec!“, ale to, že se právě dovršil Otcův záměr záchrany. Pro nás se v té chvíli otevřel nový život, cesta k našemu dovršení v Bohu. Žijeme ve společnosti, která každou zmínku o vlastním umírání a smrti vytlačuje na okraj. Na jedné straně se pod vlivem sdělovacích prostředků stáváme jaksi necitelní k utrpení a smrti druhých, na straně druhé jsme svíráni strachem ze závěru svého vlastního života. Vše je raději opředeno mlčením. Přitom naděje na věčný život a víra ve vzkříšení celý náš pohled na život i na smrt mění. Život každého z nás má ale svou definitivní kvalitu z perspektivy dobré smrti, která má náš život korunovat. Život je dar i úkol. Nežijeme jen proto, abychom si užívali, nýbrž abychom naplnili poslání, které nám Pán svěřil - abychom se nějakým způsobem stali darem pro druhé. Plně to vystihl Ježíš ve své modlitbě v předvečer svého utrpení: „Otče, já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal“ (Jan 17,4).
Pane, prosím té, nauč mne správně užívat daru života, abych se tím vším, co prožívám, od tebe nevzdaloval, ale naopak: abych stále víc naplňoval poslání, které jsi mi svěřil. Už dnes tě prosím o šťastnou hodinu smrti a o to, abych se na svou smrt mohl dobře a dostatečně připravit. Dej mi tu milost, abych jednou mohl se sv. Pavlem říci: „Chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod“ (2 Tim 4, 6-8).
13. zastavení: Ježíšovo mrtvé tělo snímají z kříže a kladou na klín Panny Marie
Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, ale ze strachu před židy jen tajným, požádal potom Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. Přišel tedy a sňal jeho tělo. Dostavil se tam i Nikodém, ten, který k němu přišel jednou v noci, a měl s sebou směs myrhy a aloe, asi sto liber. Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s těmi vonnými věcmi do pruhů plátna, jak mají židé ve zvyku pohřbívat › Jan 19, 38-40.
Většina apoštolů při snímání Ježíšova mrtvého těla z kříže nebyla, jen dva jeho tajní učedníci Josef a Nikodém, Panna Maria v doprovodu sv. Jana a několik žen. Možná jim v tom zabránil zmatek, který prožívali, možná strach, zklamání nebo bolest. Ale kdo mohl pociťovat větší bolest než ona. Po právu na ni tradice vztahuje prorocký biblický text: „Vy všichni, kteří jdete okolo cestou, pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest má“ (Pláč 1,12). Avšak její bolest nebyla bolestí zoufalství a beznaděje. Naopak! Maria pod křížem stála, nehroutila se. Byla možná jediná z Ježíšova okruhu, která v té chvíli pevně věřila, že smrt nemá a nebude mít poslední slovo.
Každý, kdo někdy stál u smrtelného lůžka někoho ze svých drahých, rozumí této zkušenosti jaksi zevnitř. I když víme, že nás naši drazí ve smrti předcházejí a že se s nimi v Bohu znovu setkáme, bolest ze ztráty milovaného je lidská, je ji třeba i projevit. Nejspíš plakala i Matka Boží, a nebylo to nic proti víře a důvěře v Boha. Vždyť ten, který stál s pohnutím u hrobu svého přítele (srov. Jan 11, 33-35), jistě přijímá jak slzy své matky, tak i slzy naše. Bolest ze ztráty nejbližších nezhojí jen čas. Po našich drahých zůstává v našem životě prázdné místo. Jedině důvěra v setkání s nimi v Bohu a jistota, že jsou po smrti v jeho náručí, kde už není bolest a pláč (srov. Iz 25, 8), nám dávají sílu pro další život.
Pane, pod tvým křížem otevírám všechnu bolest svého srdce ze ztráty svých milovaných. Otevírám ti to prázdné místo, které po nich zůstalo, a prosím tě, abys ty sám uzdravil bolest našeho dočasného rozloučení. Prosím, abys setřel slzy z tváří všech, kteří právě trpí čerstvou ztrátou někoho blízkého; naplň jejich srdce svou přítomností. Dej jim, prosím, sílu a odvahu znovu žít, kráčet do budoucnosti. Dej nám všem pevnou naději, že naši zemřelí v tobě žijí a my se s nimi jednou opět setkáme.
14. zastavení: Ježíšovo mrtvé tělo kladou do hrobu
Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie přitom seděly naproti hrobu › Mt 27, 59-61.
Ježíš se za svého pozemského života nedočkal výrazného viditelného úspěchu, počet jeho učedníků a následovníků se rozrostl až po jeho smrti. Z pohledu světa zakončil svůj pozemský život jako neúspěšný náboženský reformátor. Jen několik nejvěrnějších se postaralo o uložení mrtvého těla do hrobu. Zdálo se, že tím všechno navždy skončilo. Denně bojujeme s pokušením vidět okamžitě plody své práce. Jsme rádi, když se dočkáme lidského uznání a ocenění už zde na zemi. Jsme však povoláni, abychom zasévali pro budoucnost. Vždyť na Boží vinici často jiný zasévá, a jiný sklízí. Nehledě na to, že každé dobré dílo musí projít nejprve zkouškou, aby přineslo plody pro věčnost, a semeno musí zemřít, aby dalo život, jak řekl Ježíš svým učedníkům na závěr svého života: „Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek“ (Jan 12, 24).
Věřím a vyznávám, Pane můj, že tvoje smrt z lásky k nám a z poslušnosti vůči Otci byla cestou k novému životu. Tímto způsobem jsi nás zachránil z našeho strachu z prázdnoty, z nesmyslnosti života a z beznaděje; vykoupil jsi nás z věčné smrti. Děkuji ti, že jsi mne skrze svůj kříž a smrt osvobodil od hříchu a zachránil z moci zla. Dej mi, prosím, svou milost, abych i já dokázal jít tímto životem ve tvém duchu. Dej, abych dokázal trpělivě zasévat ve víře, že všechno přinese plody, až to bude proměněno tvým křížem a povoláno k životu mocí tvého zmrtvýchvstání. Vždyť „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo a nač člověk nikdy nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2, 9).
Závěrečná modlitba: Dobrý Ježíši, děkuji ti, že jsi vzal na sebe náš život, naše bolesti a nemoci, abychom byli tvým životem, tvými ranami a tvou smrtí uzdraveni (srov. Iz 53, 4-5). Prosím tě o milost věrnosti, abych vytrval na cestě, ke které jsi mne povolal. Prosím o sílu, abych byl denně ochoten brát na sebe svůj kříž, spojený s mou životní cestou. A prosím tě o pevnou víru, že ve smrti se teprve rodí pravý život, že ztráta je mnohdy u tebe ziskem a že v přijetí své chudoby najdu pravé bohatství. V této víře chci spolu s ostatními věřícími v Krista vyznat: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Stojí přece v Písmu: ‘Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme pokládáni za ovce určené na porážku’. Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval“ (Řím 8, 31-37). Amen.
